Když odeslal v minulém dílu našeho fiktivního příběhu Rafael seznam sedmačtyřiceti ověřených přístupů, uzavřela se jeho role zprostředkovatele a začala role někoho jiného. Třetí díl naší série se přesouvá do Petrohradu a sleduje Alexeje Morozova — architekta, který z dat, přístupů a technických detailů vybírá konkrétní oběť.
Uvidíme, že ransomware nezačíná až šifrováním souborů, ale mnohem dřív: ve chvíli, kdy někdo chladně vyhodnocuje velikost firmy, geografii, sektor, mediální riziko i pravděpodobnost zaplacení. Tenhle díl není o průniku. Je o selekci. O okamžiku, kdy se z kompromitovaného přístupu stává rozhodnutí, a z rozhodnutí budoucí krize cizí firmy.
Jste v této sérii článků poprvé? Doporučujeme začít od začátku s článkem Ransomware I: Zrození kyberzločinců.
Petrohrad, 18. ledna 2025, 16:40
Sníh nepadá, plíží se. Po Něvském prospektu se valí šedivá kaše smíchaná z výfukových plynů a ledového prachu, která se lepí na tváře kolemjdoucích. Alexej Morozov kráčí proti proudu. Jeho kroky jsou měřené, pravidelné, stejně jako dech, který je sotva vidět. Dýchá nosem, pomalu, ovládaně.
Míjí budovu vojenského komisariátu. Před ní stojí řada mužů v zimních bundách, jejichž střih už dávno přestal být civilní. Někteří jsou jeho věku, třicet sedm, možná mladší. Jejich tváře jsou zamračené, ale poslušné. Vedle vchodu visí plakát: muž v uniformě shlíží na panorama Donbasu, pod ním heslo v blokovém písmu. Alexej nezpomalí. Jeho pohled klouže po řadě, ale nezastaví se na žádném z obličejů. Nehledá známé. Hledá jen potvrzení, že se ho nábor dnes netýká.
Je vedený jako dodavatel v oblasti IT bezpečnosti. Má smlouvu s jednou z firem, která dodává digitální řešení pro městské úřady. Drobná korupce, neformální známost s úředníkem z oddělení registrací. Papír, který nikdo nečte, ale existuje. Jeho jméno není na žádném seznamu. Zatím. V Rusku roku 2025 neexistuje bezpečí, jen dočasná neviditelnost. Alexej to ví lépe než kdokoli jiný. Vidí, jak systém pohlcuje ty, kdo v něm hledají útěchu.
Odbočuje do uličky a vchází do vchodu vícepatrového domu z šedých panelů, které ještě pamatují Brežněva. Uvnitř jsou prázdné byty renovované pro krátkodobé pronájmu turistům, kteří už nejezdí. Výtah je rozbitý, jde po schodech. Jeho kroky na betonu znějí dutě, jako by šel prázdnou skořápkou.
Byt je ve čtvrtém patře, s vysokými stropy a těžkými dveřmi. Alexej odemyká, vstupuje, zamyká. Západka. Řetízek. V předsíni si svléká kabát, věší jej na ramínko tak, aby límec seděl přesně, a obouvá si černé pantofle, které čekají na svém místě. Vzduch uvnitř je suchý, teplý, bez pachu. Kovový rack v rohu místnosti tiše hučí a generuje stálé odpadní teplo. Staré paneláky spoléhají na hrubou sílu centrálního vytápění bez možnosti regulace. Pro Alexeje je jakákoliv absence kontroly neakceptovatelná. Vlastní chladicí systém proto tiše bojuje s radiátory i servery a jeho termostat diktuje místnosti přesně dvaadvacet stupňů.
Kuchyň osvětluje jedna lampa nad stolem. Alexej si vaří čaj, přesný čas louhování tři minuty. Sklenice stojí na podtácku z matného kovu. Pak přechází do pracovny.
Černý mobil Pixel s matným povrchem běžícím na GrapheneOS tentokrát leží vypnutý v kovové krabičce v předsíni. Na stole je pouze čerstvě vylouhovaný čaj a na míru sestavený notebook v šasi z tmavého hořčíku. Fyzické hardwarové přepínače na boku nekompromisně odpojují napájení všech síťových karet. Laptop bez loga výrobce nemá žádné interní úložiště.
Alexej nikdy neuchovává skutečná data v bytě. Byt je pracovní prostor, ne trezor. V Rusku je razie jen otázkou času a špatného dne — někdy kvůli skutečnému důvodu, jindy kvůli omylu v databázi nebo špatné náladě někoho nahoře. Komando FSB nepotřebuje mnoho: vykopnout dveře ve čtyři ráno, zabavit všechna zařízení a odvézt člověka na několik hodin „vysvětlování“.
Proto tu neleží nic, co by samo o sobě něco znamenalo. Skutečný systém existuje jen na malém NVMe disku v nenápadném USB-C adaptéru. Není velký — jen tenká kovová destička, která se vejde do dlaně.
Nikdy ho nenechává doma déle, než je nutné.
O několik minut chůze dál stojí stará trafostanice obehnaná nízkým betonovým plotem. Na chodníku vedle ní je řada popraskaných obrubníků, které nikdo neopravuje už roky. Jeden z nich má uvolněný kus asfaltu. Na první pohled vypadá jen jako další díra v chodníku.
Alexej se tam zastavuje jen tehdy, když si je jistý, že ho nikdo nesleduje a že jeho vlastní pohyb nezískává tvar návyku. Dnes to vyhodnocuje jako přijatelné. Zpomalí, jako by si jen upravoval rukavici, špičkou boty nadzvedne kus asfaltu, sáhne dovnitř a vytáhne malý gumový obal. Celé to trvá méně než dvě vteřiny.
Uvnitř je disk.
Není to stálý úkryt. Jen jedno z míst, které není spojené s bytem a které po čase mění. Při případné razii by policie nenašla nic, co by samo o sobě stálo za pozornost. Dokud je disk venku, našli by jen notebook bez interního úložiště a telefon s minimem lokálních stop. Dnes večer to ale neplatí.
Nabootuje z disku upravený, na kost ořezaný Arch Linux. Objeví se výzva k zadání hesla.
Kdyby Alexeje někdy zadrželi a hrozbou dlouhého vězení ho nutili vydat klíč, poskytne jim heslo k povrchovému systému. To otevře jen legální soubory – čistý, neškodný systém plný kódu a fotek z dovolené.
Skutečný systém se otevře jiným, padesátiznakovým klíčem. Bez něj skrytý svazek vypadá jako náhodná data.
Alexej zadává druhý, padesátiznakový klíč. Teprve ten probouzí k životu skutečný, hluboko ukrytý hackerský systém. Terminál problikne. Obrazovka se rozsvítí chladným bílým světlem.
Spouští Tor. Spojení se navazuje pomalu, metodicky, přeskakuje z uzlu na uzel jako kapka vody po skle. Pak přichází zpráva. Rafael Costa. Brazilec dodal slíbený seznam. Alexej jej stahuje, dešifruje, otevírá.
Petrohrad, 18. ledna 2025, 17:20
Tabulka, čtyřicet sedm řádků. Každý řádek je potenciální cíl. IP adresy, domény, typy přístupů – RDP, VPN, Citrix, nebo přihlašovací údaje do Active Directory. Země: USA, Německo, Austrálie, Kanada, Británie. Sektory: výroba, logistika, zdravotnictví, finance, právní služby. Každý řádek je kompromitovaný přístup, ukradené přihlašovací údaje nebo backdoor v síti. Hodnota těchto řádků padá každou hodinou.
Čas není abstraktní koncept; je to úrok, který se účtuje v reálném kapitálu možností, které se zavírají jako dveře v metru. Každá hodina, kdy leží ladem, zvyšuje riziko, že někdo jiný ten samý přístup prodá. Že oběť odzáplatuje zranitelnost nebo že administrátor změní heslo.
První filtr je mechanický. Spouští skript, který projde celý seznam a začne vyřazovat položky podle několika jednoduchých pravidel.
Nejdřív čas, položky starší než 72 hodin jdou pryč. Přístup do sítě není trvalé aktivum; je to rychle se kazící zboží. Administrátor může změnit heslo, zapnout vícefaktorové ověřování nebo prostě restartovat server. Každou hodinou klesá pravděpodobnost, že přístup ještě existuje. Alexej nechce ztrácet čas s něčím, co už možná nefunguje.
Druhý filtr je velikost firmy. Vyřazuje malé organizace – obrat pod 20 milionů dolarů nestojí za risk. Útok stojí čas, infrastrukturu a pozornost. Malá firma může zkrachovat dřív, než zaplatí. Nebo nezaplatí vůbec. Ransomware je obchodní model; musí dávat ekonomický smysl.
Třetí filtr je geografie. Alexej odstraňuje cíle v zemích s příliš agresivním CERT nebo s vazbami na ruské zájmy. Geopolitické riziko je kalkulovatelná proměnná, ale zbytečná komplikace pro první operaci s novým partnerem. Některé státy reagují na incidenty rychleji než jiné. Informace se sdílí, firmy jsou varovány, přístupy mizí během hodin. Jiné země reagují pomaleji. Tam je více času.
Poslední vrstva filtru je sektor. Některá odvětví mají větší motivaci zaplatit. Logistika, výroba, právní služby, finance – tam každá hodina výpadku stojí peníze. Jiná odvětví jsou hlučná. Nemocnice přitahují pozornost médií a vlády. Veřejné instituce spouštějí vyšetřování. Takové cíle mohou přinést velké výkupné, ale také velké problémy.
Skript dokončí první průchod. Tabulka se zmenší.
Z původních sedmačtyřiceti položek zůstane třináct.
Teď teprve začíná práce člověka.
Alexej si přejede prstem po touchpadu a otevře první z nich. Teď už nejde o pravidla. Teď jde o úsudek.
Velikost.
Geografie.
Sektor.
Tři proměnné, které rozhodují o tom, jestli operace skončí výplatou — nebo chybou, kterou si někdo zapamatuje.
Zdravotnictví je lákavé, ale hlučné. Nemocnice na americkém Středozápadě – silná vyjednávací pozice, citlivý provoz, možnost rychlé platby pod tlakem životů. Ale také nepředvídatelné. Tisk. FBI. Příliš mnoho proměnných. Alexej si poznamenává informace do samostatného dokumentu, ale označuje je žlutou barvou. Pozdržet.
Jako další je výrobní firma v Ohiu. Logistika. Tlak v dodavatelském řetězci. To je volba profesionála. Nízká viditelnost, vysoká šance na úspěch, dobrý poměr rizika a zisku. Pragmatické, klidné, efektivní. Žádné ambulance, žádné děti, žádné titulky na prvních stranách. Jen čísla, faktury a dodávky, které musí jet k zákazníkům.
Pravděpodobnost rychlé platby je vysoká. Reputační škoda je pro ně existenční, ale ne medializovaná. Nenápadný cíl. Tlak založený na čase a penězích, ne na emocích. Perfektní.
Položí prst na touchpad. Soubor se otevře. Detaily. Přístupové údaje správce sítě. VPN token. Mapa infrastruktury. Všechno čisté, čerstvé. Rafael odvedl dobrou práci. Ohio je bezpečná volba.
Ve hře zůstává ještě jeden výrazný kandidát.
Petrohrad, 18. ledna 2025, 18:35
Londýnský pojišťovací broker.
Mezinárodní klientela. Citlivá data – zdravotní záznamy vedoucích pracovníků, detaily transakcí, reputační křehkost. Možnost krádeže dat a dvojitého vydírání.
Alexej se opírá v židli. Dívá se na obrazovku, na ty tři zvýrazněné řádky.
Ohio je spolehlivé. Tiché. Předvídatelné.
Londýn je… něco jiného.
Vezme sklenici s čajem. Nápoj je už vlažný. Napije se bez spěchu.
Londýn nabízí prestiž.
Kvalitu operace. Disciplínu, která se projeví v precizním výběru cíle ne podle jednoduchosti, ale podle váhy.
Alexej otevře poznámkový blok. Začne psát. Ne výhody a nevýhody, ale parametry.
Latence.
Šifrovací standardy.
Zálohovací frekvence.
Časy reakcí na incident.
U Londýna si dává více záležet.
Ohio je racionální, ale Londýn je přitažlivý.
Zavře oči a v temnotě se objeví vzpomínka.
Čeljabinsk, zima 1997
Mráz tvrdý jako křemen kreslil na okna paneláků jemné sněhové krajky. Devítiletý Alexej stál v elektroservisu na ulici Lenina, kde jeho otec pracoval v dílně. O víkendech sem chodil pomáhat – nosil šroubováky, třídil rezistorové krabičky, utíral prach z panelů. Byl tichý, nevtíravý, průhledný jako sklo. Dospělí si ho nevšímali, a tak viděl věci, které měly zůstat skryté. Viděl, jak správce Viktor každý pátek odemyká sklad zadního vchodu. Viděl, že klávesnice alarmu je stará, opotřebovaná – číslice 3 se mačkala hůře, zůstávala na ní mastnota.
Viděl, že Viktor si kód píše na žlutý lísteček, který nosí v peněžence. Jednou ho zahlédl, když se mu peněženka vysypala na zemi. 3-7-2-9. Zapamatoval si to. Ne proto, že by chtěl něco ukrást. Zapamatoval si to, protože to bylo tajemství. A tajemství byla moc, kterou mohl držet v dlaních.
Alexej byl na cestě domů, když potkal tři starší kluky. Nejstaršímu mohlo být čtrnáct, měl bundu s kapucí zdobenou kožešinou, která vypadala jako predátor. V ruce drželi páčidlo a svítilnu. Vzduch v průjezdu se najednou zdál těžší, nabitý elektřinou něčeho zakázaného. Predátor se usmál, bílé zuby zářily v šeru.
„Dneska večer to otevřeme,“ řekl. „Ty to tam znáš, půjdeš s náma, budeš borec.“
Alexej ucítil, jak se mu rozbouřilo srdce. Byl to pocit horka, které mu vystřelilo do tváří, a současně ledového strachu v žaludku. Viděl, jak kluci stojí v tmavém skladu mezi krabicemi, jak světlo svítilny prořezává tmu, jak on sám, Alexej, bude ten, kdo zná cestu a kód alarmu. Poprvé by byl viděn. Ne jako ten tichý chlapec ze třetí třídy, co umí počítat v hlavě, ale jako někdo, kdo se nebojí.
Ale pak se mu v hlavě zjevila matka. Pláče. A co by řekl otec, kdyby se dozvěděl, že ho odvedla policie? A Viktor – ten kulhavý Viktor – jak by mu dal přes hubu, až by zjistil, že vykradl jejich elektroservis. Ruce se mu začaly třást. V ústech měl sucho.
„Já… já nemůžu,“ vykoktal Alexej. Hlas se mu zlomil. „Máma… ona by…“
„Co?“ přerušil ho predátor. Přistoupil blíž. „Ti vyměnila plínku?“
„Ne,“ řekl Alexej rychle, ale jeho hlas zněl příliš vysoko, příliš slabě. „Jen… je to risk. Mohli by nás chytit.“
„Risk,“ opakoval predátor s opovržením. Odplivl si na sníh. „Tak běž domů, holčičko. Běž se schovat za sukni.“
Odešli. Tři stíny, které se smály, zatímco mizely v mlze. Alexej zůstal sám v průjezdu, s rukama zkřivenýma v kapsách, a díval se na jejich stopy. Třásl se. Ne zimou.
Druhý den ráno šel o přestávce školní chodbou. Hluk, smích, zápach svačin a starých kabátů. Alexej šel k šatně, když uslyšel známý hlas. Predátor stál v kruhu spolužáků z vyšších ročníků, ruku měl v kapse.
„Podívejte, co mám,“ řekl hlasitě.
Vytáhl Discman – stříbrný, hladký, cizí.
„Včera večer. Ve skladu u Elektroservisu. Prostě jsme vešli a vzali si, co jsme chtěli. Dva kousky. Kazety taky.“
„A nezatkli vás?“ ptal se někdo.
„Nikdo nás nechytil. Viktor si toho všimne až v pondělí, až bude inventura.“
Alexej zůstal stát. Chtěl projít kolem, ale predátor ho spatřil.
„Hej, Morozove!“ zavolal. „Pojď sem, něco ti ukážu.“
Alexej se přiblížil. Srdce mu bušilo tak, že cítil jeho hlasité nárazy o hrudník.
„Vidíš to?“ mával predátor Discmanem před jeho obličejem. „Sony. Stojí víc, než tvůj táta vydělá za týden. Mohl jsi ho mít taky. Ale ty jsi radši utek domů, viď?“
„Já… já věděl o tom alarmu,“ vykoktal Alexej. Hlas se mu zlomil. „Já jsem věděl, že…“
„Co jsi věděl o tom alarmu? To je takovej křáp, že by ho obešel každej.“ přerušil ho predátor a zvýšil hlas, aby ho slyšeli všichni. „A že seš posera? To věděli všichni!“
Ozval se smích. Nejprve jen od jednoho kluka, pak od druhého, a pak se to rozlehlo celou chodbou. Děti, které se bály těch starších, se teď smály s nimi. Smály se jemu.
„Posera!“ zvolal někdo zezadu.
„Baba!“ dodal jiný.
„Podívejte se na něj,“ řekl predátor a chytil Alexeje za rameno. „Je to srab.“
Pustil ho s opovržením. Alexej stál nehnutě. Cítil, jak se mu do tváří dere horko, ale ruce měl ledové. Chtěl utéct, ale nemohl se pohnout.
Odešel, až když zazvonilo. Večer ležel na posteli, díval se na popraskaný strop a třásl se. Nepřemýšlel o Discmanu. Přemýšlel o tom, jak se všichni dívali. Jak se smáli. Jak ho viděli – ne jako někoho chytrého, ale jako někoho, kdo je slabý. Neviditelný v tom nejhorším smyslu. Viditelný jen jako odstrašující příklad. „Kdybych jen měl odvahu, mohl jsem být hrdina.“
Petrohrad, 18. ledna 2025, 19:10
Alexej otevře oči. Obrazovka mu svítí do tváře.
Londýn ho přitahuje víc, než by měl. Právě to z něj dělá špatnou volbu.
Alexej není člověk, který by si pletl emoce s intuicí. Pozná, že ho to jméno přitahuje z jiného důvodu, než z jakého by mělo. Není v tom lepší příležitost, ale potřeba, aby výběr něco dokazoval.
Ale Alexej nehledá uznání za jednu operaci. Hledá uznání za desítky operací, a cesta ke slávě vede přes logiku, ne přes emoce.
Pohne myší, sjede níž a vybere Ohio.
Do šifrovaného chatu napíše Rafaelovi:
„Beru firmu HSS, Ohio. Začínám. Brokera v Londýně nech v záloze 6 hodin, zbytek můžeš prodat.“
Odešle zprávu, otevře terminál a položí prsty na klávesnici.
Pak začne psát.
Závěrem
Alexej vybral. Ne cíl, který by mu přinesl největší prestiž, ale cíl, který dává nejlepší ekonomický smysl. Právě v tom je podstata ransomware operací: ne chaos, ne vztek, ne improvizace, ale chladná disciplína, v níž se oběť stává položkou v tabulce a budoucí incident jen dalším obchodním procesem. Jenže tím jeho práce nekončí — naopak. Teprve teď se příběh přesune na druhou stranu.
Do firmy OSS, kde se z Alexejova rozhodnutí stane realita: zašifrované soubory, zastavený provoz, tlak na vedení a první otázka, která rozhodne o všem dalším — co teď? V příštím dílu budeme sledovat oběť zevnitř: chaos, rozhodování, vyjednávání i cenu, kterou firma zaplatí, ať už výkupné odešle, nebo ne.
